Sto jedna let? Neuvěřitelné
Pokud bych měla odhadovat věk, více jak 85 bych nehádala.
„U příležitosti mého životního jubilea Vás srdečně zvu na přátelské posezení…..,“ leží mi na pracovním stole pozvánka na oslavu narozenin paní žijící v Domově na Dómském pahorku, který provozuje Farní charita Litoměřice. V horním rohu pozvánky čtu číslo 101. Přemýšlím, zda je to věk nebo číslo popisné, po doptání mě však utvrdili, že se skutečně jedná o věk.
Dožít se tak vysokého věku je vskutku obdivuhodné, přirozeně jsem ale také očekávala určitá omezení této dámy, opak je však pravdou. V jejím pokoji plném gratulantů se mi chtělo zeptat: „Která z vás je prosím oslavenkyně?“ Dáma s načesanými vlasy v křesle mě vřele přivítala a se zájmem mluvila o plánované odpolední oslavě. Bez brýlí, bez naslouchátka, při chůzi ji pomáhá pouze hůlka. Neuvěřitelné.
Učitelka hudby, která byla dva roky totálně nasazená v Rakousku, je stále plná zájmu a optimismu. Dokázala prožít radosti i starosti celého století. Nestěžuje si, nehodnotí, je spokojená s tím, co je: „Do letošního května jsem žila sama v bytě. Ve sto letech jsem byla poprvé v nemocnici, ale až na bolavou patu mi nic není. Hlavně, ať můžu chodit.“
Oslavenkyni přišel popřát také pan starosta Města Litoměřice, který paní Šumové zazpíval a zahrál na kytaru, stejně jako dva mladí klavíristé ze Základní umělecké školy s dalšími hudebníky. Poblahopřát přišli také děti z Česko-německé mateřské školy sv. Zdislavy, kde byl mezi některým rovných sto let věkový rozdíl. Dlužná ale nezůstala ani paní Šumová. Usedla za vlastní klavír a všechny přítomné doslova usadila, prsty během třech skladeb běhaly po klávesách neskutečnou lehkostí, až jsem začala přemýšlet o tom, zda jsem si nespletla letopočet.
